Není to tak dávno, co se mezi Belgií, Francií a Spojeným královstvím rozhořel spor o prodeji skotské whisky na zahraniční trh. Pokud si všimnete, spousta problémů týkajících se zboží v Evropské unii je právě ve spojitosti s alkoholem, což může být tak trošku pozastavující. Belgická právní úprava ukládala povinnost všem dovozcům, kteří dovážejí do Belgie nějaké originální a certifikované zboží, aby spolu s daným artiklem dodali certifikát, osvědčující o pravosti takového výrobku – jak totiž víte, pokud se jedná o zboží, které je velice tradiční, stát nebo oblast na to má certifikát, požívá přece jen větší ochranu. U nás to mohou být například nedávno certifikované frgále z Valašska, které se mohou dělat, aby byly pravé frgále, dle jisté receptury a dle jistého postupu.
Přesně takovým zbožím bývá i tradiční skotská Whisky, která je gentlemanským pitím hned po několik generací. Problém však nastává tehdy, pokud chcete takový artikl dovést do země přes zemi jinou než tu původní. Například zde se dovážela whisky do Francie, kde vystřídala několik majitelů, a nakonec skončila u prodejce v Belgii. Jenomže belgické úřady si od tohoto posledního majitele vyžádaly certifikáty originálu zboží, které ovšem koncový prodejce nenašel. Následně mu bylo zakázáno zboží prodat, i když on nemohl objektivně kontaktovat výrobce ve Skotsku a měl útrum.
Co na to Evropská unie
Do celého sporu se vložila komise a Soudní dvůr jasně řekl v případu Dassonville, že chtít po několikanásobném majiteli, aby si dohledal zpětně několik majitelů originální certifikát je objektivně nemožné a právní úprava Belgie jako taková představuje překážku pro volný pohyb zboží a pro vnitřní trh obecně a musí být zrušena. Člověk si řekne, že přeci na to dojede kvalita výrobků, pravda je však taková, že pokud Německá společnost odkoupí frgály z Česka, doveze je do Francie, kde projdou několika sklady a pak se dostanou až do Španělska, je vcelku nelogické chtít po španělské společnosti, ať si dohledá certifikáty po všech předešlých majitelích.
